Jmenuji se Barbara Novorodá, ale narodila jsem se jako Barbara Váňová mojí mamince a mému tatínkovi v srpnu roku 1994. Zprvu jsem byla všeobjímajícím vědomím, které se ale postupně smršťovalo, a někde mezi základní a střední školou už bylo velké asi jako hrášek. V té době jsem věřila že s hranicí Prahy končí v Česku civilizace, a taky že západní svět je absolutním vrcholem lidského vývoje. Mým velkým snem bylo být velmi významná a velmi krásná, a tak nebylo překvapením, když jsem v roce 2013 nastoupila na právnickou fakultu, kde jsem se zprvu cítila jako carevna.

Moje vědomí, v té době velké jen jako chia semínko, to už ale nemohlo vydržet a tak v roce 2015 explodovalo. Do života mi poměrně neomaleně vtrhly meditace a rozšířené stavy vědomí a přiměly mě přehodnotit všechny pilíře mé identity. Přestěhovala jsem se do miniaturní vesnice na Plzeňsku, kde jsem žila několik let jenom se svým psem. A co je nejdůležitější, ze dne na den jsem začala malovat tak intenzivně, že barva postupně pokryla veškerý (nejen) můj hmotný majetek.

Měla jsem velké štěstí – už v akademickém roce 2017/2018 mi bylo řízením osudu umožněno studovat v Řecké Soluni na Aristotelově Univerzitě malbu v ateliéru profesora Ioannise Fokase. O rok později jsem pak nastoupila do ateliéru malby doc. akad. mal. Aleše Ogouna na takzvané Sutnarce v Plzni. Ve velmi krátkém čase jsem ušla dlouhou cestu, která začala čistým extatickým nadšením z barvy, k němuž se postupně přidávaly nekonečné hodiny pilování preciznosti například při kresbě rukou (čímž bych chtěla pozdravit také svého učitele figury profesora Borise Jirků).

Pokud jde o mou tvorbu, postupem času se forma mých obrazů měnila (a stále mění) a nyní z dvourozměrné plochy pláten expanduji do trojrozměrného prostoru instalací, stejně jako do říše nových médií (videoartu, performance aj.). Obsahově mé obrazy často reflektují osobní zkušenosti, skrz které se vyjadřuji k obecným, často kontroverzním, tématům.Jsem inspirována dalekými cestami za různými kulturami stejně jako cestami do lesa u mojí chalupy. Baví mě také zkoumat, kde dnes leží hranice přijatelnosti u postmoderního diváka. Nebojím se na ní osobně stát a vítat příchozí chlebem a solí.